Vojta a Jana v Brazílii

Tentokrat bez fotek, internetu je tu pomalu. V úterý 4.6 jsme začali stopovat z Porto Velho (relativně velké město a hodně aut) směr Bolívie. Tady jsme zažili asi nejdelší čekání a to jeden a půl hodiny, než nám zastavil 22 roční mladík, co je otcem a už je i rozvedený. V Brazílii je rozvodovost asi 60% ale téměř všichni koho jsme potkali byli rozvedení. Další na řadě byl farmář, který vezl ilegálně 20 litrů motorového oleje na vypalování pralesa okolo své farmy. Ten nás popovezl na opuštěnou silnici, kde za čtvrt hodiny projelo jedno auto, které nás vzalo - milý pán co jezdí tuhle trasu už 17 let. Tam kde toho tolik nejezdí je větší šance něco stopnout, lidé mají větší ochotu pomoci, když kolem nikdo není.  Dojeli jsme až do Guayaramirinu, což je hraniční přechod do Bolívie. Tam nám ještě zastavil taxikář a zadarmo nás popovezl do centra. Hranice se tu překračují přes řeku lodí. Nejdříve je ale potřeba zajít si na imigrační Policii a nechat si dát do pasu výstupní razítk...

Zvládli jsme to a přijeli jsme do Manaus! Doplníme podrobný report z lodi později. Dvěmi slovy - super zážitek. Prozatím aspoň FOTKY . Přijeli jsme do Manaus už ve čtvrtek večer 30.5 a noc jsme strávili v přístavu na loď. Jen my a pár dalších lidí, mezi nimi naši noví přátelé. Pátek 31.5 v Manaus jsme se přesunuli ráno na hostel za 30 realů, kde neteče voda a zásuvek je pomálu. Jana šla do města s Klaudií, podívat se na muzeum, opravit si Iphone a nasát město. Vojta zůstal na hostelu a pracoval. Odpoledne jsme jeli na autobusový terminál informovat se, zda je sjízdná silnice do Bolívie BR-319. V jedné společnosti byli strašně milí, ukázali nám fotky silnice a řekli že tam pojedou nejdřív za měsíc, teď je to bahno. Ještě se nás ptali jaktože umíme tak hezky portugalsky a popřáli šťasnou cestu. Vojta už to chtěl vzdát, ale Jana že se půjdeme ještě zeptat dál. V další společnosti suveréně řekli, že tu silnici pojedou v sobotu (zítra) ráno a že to bude trvat 20 hodin a že můžeme jet ...

FOTKY ZDE V autobuse jsme se seznámili s profeserem ekonomie, který jel do Belému. Vykládal nám o politické situaci - Bolsonáro se rozhodl snížit rozpočet na vzdělání o 30% plošně. Pochopili jsme, že země je zadlužená a on se snaží brát ze vzdělání. Taky prodloužil dobu odchodu do důchodu - muž musí mít odpracováno 50 let, žena 40  (tak nějak, čísla berte s rezevou).   Nepotkali jsme zatím moc lidí, kteří by ho měli rádi. Navzdory našemu očekávání, že se budeme vařit v betovné džungli s obrovskou vlhkostí nás klima Belémi příjemně překvapilo. Není tam zas takové vlhko, vedro to jo. Každý den prší kolem 4. hodiny odpoledne. Zažili jsme i den bez deště. Jen z toho tlaku bolí hlava, celé 3 dny. Rozhodli jsme si dát pro změnu Hostel, abychom si odpočinuli od sociálních povinností a nabrali sílu na další cestu.  První den jsme si ještě stihli dát botanickou zahradu v centru města, která byla moc hezky udělaná. A podíva se na Ver-o-peso, velkou tržnici v přístavu...

FOTKY Autobus do Sao Luios - 18.5 Do Sao Luios jsme se rozhodli jet nočním autobusem z městečka Tiangua kousek od Ubajary. Do Tiangua jsme si chtěli něco stopnout ale po minutě nám jako první zastavila minibus a tak jsme za pár realů dojeli na autobusové nádraží u Tiangua. V autobusové společnosti nám odmítli pohlídat bagáž. Vybrali jsme si milou paní v kantýně a ta už byla  příjemnější. Nechali jsme u ní baťohy a vydali se na několikahodinovou cestu okolo města, abychom si ukrátili  čekání na noční autobus. Na lístku slibovali polohu sedaček 160 stupňů a my čekali, že po celonoční jízdě budeme odpočatí. Vyspat se tam dalo, ale nebyl do kdovíjaký luxus a 160 stupňů taky ne. Cesta nás stála asi 126 realů na osobu = 730 kč. Vzdálenost 820km jsme ujeli za 16 hodin, průměrnou rychlostí 52 km/m. Cesty jsou tady fakt špatné, někdo nám říkal, že tady na severu používají jenom jednu vrstvu asfaltu, aby se ušetřilo a proto v některém úseku cesty musel autobus zpomalovat...

Odkaz na fotky zde V 5 ráno jsme vyšli na ulici s rybářskou rodinou a následovali je několik stovek metrů, my jsme šli na křižovatku, kde měl stát bus a oni šli do kostela. V 5 ráno byla ještě tma. Po nějaké době busík přijel a my nasedli. V každém autobuse i v dodávce, která vozí lidi mezi městy je vždy řidič a výběrčí jízdného, který jen sedí a vybírá peníze. Přijde nám to trochu neefektivní ale je to příjemné. Udělali jsme zastávku v městě Granja, kde jsme museli přestupovat. V místní kavárně nám nějaký stréc zase nabízel ubytování u sebe doma a že nás další den doveze na vodopády. Už toho máme dost a volíme jistotu Ubajary, kam přijíždíme dalším busem, kde je moc přátelský výběrčí vstupného, celou dobu s námi kecá a dokonce nám koupí zmrzlinu a nechce si vzít peníze.  V Ubajaře jsme našli kemp, který provozuje nějaký Němec a má hodně dobré reference, tak tam jdeme s tím, že si aspoň na chvíli odpočineme od portugalštiny. Přicházíme odpoledne a u brány nás vítají čtyři...

Máme skluz v psaní! Fotky zde. Alini nás zavezla do Fortalezy (10.5), odkud jsem měli v plánu odjet do nejpopulárnější turistickédestinace Jericoacara. Všichni o tom mluvili, tak jsme to chtěli vidět. Přestože bylo dopoledne 10 hodin, z 3 milionového města nejel žádný bus, bylo vyprodáno, protože byl pátek. Dali jsme si teda oddech v Hostelu u pláže a dali si |Fortalezu podruhé, teď už bez průvodce. Občas je příjemné s nikým nemuset mluvit portugalsky, pro někoho kdo musí vydat tolik energie pro tvorbu jedné věty je to ekvivalent mentální posilovny. Zkoušli jsme najít místo pro surfování, ale marně. Nakonec jsme se jenom váleli na pláži. Další den jsme ráno jeli busem do vesnice Jijoca a dál pěšky do Preá kde jsme měli domluvený couchsurfing u Felippeho. Tento region má všude duny a jezdí se tu džípem nebo čtyřkolkou. My jsme šli pěšky. Asi tady vypadáme jako exoti (v celé brazílii) protože si všude nosíme ty bágly na zádech. Částečně šetříme, částečně nás to baví a částečně se ...