Ubajara
V 5 ráno jsme vyšli na ulici s rybářskou rodinou a následovali je několik stovek metrů, my jsme šli na křižovatku, kde měl stát bus a oni šli do kostela. V 5 ráno byla ještě tma. Po nějaké době busík přijel a my nasedli. V každém autobuse i v dodávce, která vozí lidi mezi městy je vždy řidič a výběrčí jízdného, který jen sedí a vybírá peníze. Přijde nám to trochu neefektivní ale je to příjemné. Udělali jsme zastávku v městě Granja, kde jsme museli přestupovat. V místní kavárně nám nějaký stréc zase nabízel ubytování u sebe doma a že nás další den doveze na vodopády. Už toho máme dost a volíme jistotu Ubajary, kam přijíždíme dalším busem, kde je moc přátelský výběrčí vstupného, celou dobu s námi kecá a dokonce nám koupí zmrzlinu a nechce si vzít peníze.
V Ubajaře jsme našli kemp, který provozuje nějaký Němec a má hodně dobré reference, tak tam jdeme s tím, že si aspoň na chvíli odpočineme od portugalštiny. Přicházíme odpoledne a u brány nás vítají čtyři psy. Hledáme Němce. Místo něj najdeme portugalku Annu, která nám řekne, že Němec rajsuje v Mexiku a vrátí se až za měsíc. Ubytujeme se v takových áčkových chatkách téměř uprostřed džungle a v celém kempu jsme sami. Kolem chatky je všude vegetace a záchod, koupelnu i chatku obývají žáby. Němec nám tam nechal papír s doporučením kam se jít podívat tak ještě ten večer jdeme na vyhlídku pralesem a stojí to za to.
Ráno máme bohatou německou snídani a po ní zkoušíme štěstí v místním národním parku. Průvodci u brány nám řeknou, že jsme jediní zájemci a že nás to bude stát více. Rozhodneme se nechat si park na pátek a jdeme se podívat na 90m vodopád, který nám Němec doporučil. Dáváme asi 20km výlet a je to pecka. Vracíme se do města a zkoušíme Churrascarii za 8 realů - sněz vše co si dokážeš naložit na docela malý talíř. (Vojta) Nepamatuju si, že bych v posledních letech nesnědl nějaké jídlo ale v tomto lokále se jim to podařilo. Totálně přesolené maso. Chudý platí dvakrát. Nevybírat vždy to nejlevnější. Večer se chceme nějak dostat zpět do kempu ale nemůžeme najít moto taxi. Ptáme se nějakých pánů na lavičce a jeden z nich říká, že nás zaveze sám, mluví ještě něco o bratrovi, nerozumíme mu. Každopádně jedeme s ním, je to nějaký justiční pracovník a mluví hodně přízvukem. Nakonec odbočujeme do nějaké uličky a on otvírá velkou garáž a zajíždí s námi do velkého čtvercového dvora, u nějakého sídla. Jana je v pohodě, Vojta má obavy. Zavede nás nahoru na terasu a tam jsou čtyři další starší páni a jeden malý kluk. Křičí. Sledují fotbal. Vojta dostane židli a nějaký chlast a jde se dívat a Janu si pan Gomez ve vší počestnosti odvádí někam stranou a něco jí vykládá. Začne pršet, přeruší se signál a je konec fotbalu. Pak povídáme a jsme hrozně unavení tak nás Gomez veze dohostelu. V mlze a tmě se nám podaří splést si pozemek a vlezeme někomu na zahradu, slyšíme že tohle není Paussada de Alemao a jdeme o dům vedle.
V Ubajaře je Národní park který má asi 61 km2 a byl otevřen teprve nedávno, kolem 70. let. Dříve v parku v džungli bydleli usedlíci, ale potom je vláda vystěhovala aby mohla vybudovat dnešní park. Skrz park stále vede kamenný stezka po které oslové tahají do kopce uhlí, ovoce a další věci. Do parku jsme přišli v pátek 17.5 ráno a opět jsme byli jediní zájemci o plnou tůru včetně jeskyně takže jsme platili cenu za 5 lidí - 150 realů. Dostali jsme průvodce který uměl asi 50 slov anglicky a jinak s námi mluvil čistě portugalsky. Šli s námi ještě dva místní ale ti se odpojili před sestupem k jeskyni. Byl to docela náročný trek džunglí, viděli jsme nádherné vodopády a nějaké opičky. Nejzajímavější bylo povídání průvodce, který nám vykládal co v parku žije, jak to tam chodí atd. Bez základů portugalštiny by se to nedalo, ostatně to platí pro celou zemi. Informací v angličtině je pomálu všude a skoro nikdo anglicky neumí. Cesta končila poměrně velkou krápníkovou jeskyní, kde jsme strávili asi 30 minut a viděli několik velkých pavouků a spoustu netopýrů. Večer jsme ještě zůstali v Ubajaře v dalším hostelu a zregenerovali. Další den jsme se začali přesouvat do SAO LOUIS, o tom až příště.
Teď je 25.5 a za 6 hodin nám jede loď z Belému do Manaus. Zbývá nám sehnat bombu na vařič, nakoupit jídlo, vybrat peníze a zabrat dobré místo pro hamaku na lodi, na které budeme spát. Budeme cestovat třídou pro nejchudší, něco jako na Titanicu. S tím rozdílem, že tahle loď žádnou jinou třídu mít nebude :). Bohatí létají letadle. Budeme na lodi 5, 6 možná i 7 dní, celou dobu na Amazonce. Jsme na to hodně zvědaví. Po cestě pravděpodobně nebude signál ani internet, takže dáme vědět až se dostaneme do Manaus, hlavního města Amazonie. Tak na konci května. Zatím se všichni mějte.
Vojta a Jana
Komentáře
Okomentovat