Jericoacara a vesnička Gurijů
Máme skluz v psaní!
Fotky zde.
Alini nás zavezla do Fortalezy (10.5), odkud jsem měli v plánu odjet do nejpopulárnější turistickédestinace Jericoacara. Všichni o tom mluvili, tak jsme to chtěli vidět. Přestože bylo dopoledne 10 hodin, z 3 milionového města nejel žádný bus, bylo vyprodáno, protože byl pátek. Dali jsme si teda oddech v Hostelu u pláže a dali si |Fortalezu podruhé, teď už bez průvodce. Občas je příjemné s nikým nemuset mluvit portugalsky, pro někoho kdo musí vydat tolik energie pro tvorbu jedné věty je to ekvivalent mentální posilovny. Zkoušli jsme najít místo pro surfování, ale marně. Nakonec jsme se jenom váleli na pláži.
Další den jsme ráno jeli busem do vesnice Jijoca a dál pěšky do Preá kde jsme měli domluvený couchsurfing u Felippeho. Tento region má všude duny a jezdí se tu džípem nebo čtyřkolkou. My jsme šli pěšky. Asi tady vypadáme jako exoti (v celé brazílii) protože si všude nosíme ty bágly na zádech. Částečně šetříme, částečně nás to baví a částečně se nám nechce řešit doprava. V Preá nás Felipe očekával večer v jednom baru, kde ho všichni znali. Když jsme řekli jeho jméno, číšníci vypadali že ho znají ale neskákali radostí. Později nám řekl, že tam má sekeru 1000 realů. Tak se tady prostě žije, bezstarostně, neřešícně. Jeho kámoši tam mají taky sekeru, ale chodí tam dál a chlastají. Felippeho příbytek byl jedna místnost a vedle toho kuchyň a kouplena. Všechno tam měl plesnivé protože se v písku okolo drží vlhkost . Dokonce i vařečka v kuchyni byla plesnivá. Brouci nebo švábi v koupelně to je tu normální i v lepších rodinách. S Felipem jsme další den proleželi na Pláži. Měl tam evropsky vypadající kamarády, ale všichni to byli brazilci. Zjistili jsme, že na jihu jsou většinou potomci evropských přistěhovalců a na severu, kde jsme my, převládají potomci otroků dovezených z Afriky a místních domorodců. Vše říznuté Portugalci. Felipe je například jediný tmavě zbarvený ve své rodině, ostatní jsou do běla. Jako všude jinde i tady se na lidi tmavší pleti dívají ostatní trochu skrze prsty. Felipe to prý má těžké a musí hodně makat aby dokázal ostatním v práci (hotelu), že je stejně dobrý ne li lepší. Válení na pláži nás moc nebavilo ale vařit Felipemu bramboráky - jediné české jídlo na které jsme si tu troufli - a povídat si s ním o životě, bylo fajn.
Fotky zde.
Alini nás zavezla do Fortalezy (10.5), odkud jsem měli v plánu odjet do nejpopulárnější turistickédestinace Jericoacara. Všichni o tom mluvili, tak jsme to chtěli vidět. Přestože bylo dopoledne 10 hodin, z 3 milionového města nejel žádný bus, bylo vyprodáno, protože byl pátek. Dali jsme si teda oddech v Hostelu u pláže a dali si |Fortalezu podruhé, teď už bez průvodce. Občas je příjemné s nikým nemuset mluvit portugalsky, pro někoho kdo musí vydat tolik energie pro tvorbu jedné věty je to ekvivalent mentální posilovny. Zkoušli jsme najít místo pro surfování, ale marně. Nakonec jsme se jenom váleli na pláži.
Další den jsme ráno jeli busem do vesnice Jijoca a dál pěšky do Preá kde jsme měli domluvený couchsurfing u Felippeho. Tento region má všude duny a jezdí se tu džípem nebo čtyřkolkou. My jsme šli pěšky. Asi tady vypadáme jako exoti (v celé brazílii) protože si všude nosíme ty bágly na zádech. Částečně šetříme, částečně nás to baví a částečně se nám nechce řešit doprava. V Preá nás Felipe očekával večer v jednom baru, kde ho všichni znali. Když jsme řekli jeho jméno, číšníci vypadali že ho znají ale neskákali radostí. Později nám řekl, že tam má sekeru 1000 realů. Tak se tady prostě žije, bezstarostně, neřešícně. Jeho kámoši tam mají taky sekeru, ale chodí tam dál a chlastají. Felippeho příbytek byl jedna místnost a vedle toho kuchyň a kouplena. Všechno tam měl plesnivé protože se v písku okolo drží vlhkost . Dokonce i vařečka v kuchyni byla plesnivá. Brouci nebo švábi v koupelně to je tu normální i v lepších rodinách. S Felipem jsme další den proleželi na Pláži. Měl tam evropsky vypadající kamarády, ale všichni to byli brazilci. Zjistili jsme, že na jihu jsou většinou potomci evropských přistěhovalců a na severu, kde jsme my, převládají potomci otroků dovezených z Afriky a místních domorodců. Vše říznuté Portugalci. Felipe je například jediný tmavě zbarvený ve své rodině, ostatní jsou do běla. Jako všude jinde i tady se na lidi tmavší pleti dívají ostatní trochu skrze prsty. Felipe to prý má těžké a musí hodně makat aby dokázal ostatním v práci (hotelu), že je stejně dobrý ne li lepší. Válení na pláži nás moc nebavilo ale vařit Felipemu bramboráky - jediné české jídlo na které jsme si tu troufli - a povídat si s ním o životě, bylo fajn.
Další den jsme navštívili bájnou Jericoacaru. Je to vesnička na duně, která celá žije z turistického ruchu. Čekali jsme že tu bude mít hipísáckou atmosféru, ale to těžká komerce. Před pěti lety to prý bylo jiné, lidi o tom místě nevěděli. Dali jsme si tam koupel v moři, prošli si večerní stánky a šli hledat místo pro stan. Svítil krásně měsíc a my jsme šli po pláži několik kilometrů vstříc dunám. Kolem občas projela motorka, auto anebo jsme potkali 5 lidí, kteří hledali něco na pláži uprostřed noci...Bylo tam dost rušno a tak jsme se raději schovali za první použitelnou dunu a postavili stan. Na tom písku se to staví fakt dobřé a navíc se po něm dá chodit bosky!
Ráno jsme pokračovali v cestě. Narazili na přívoz, kde to na nás zkoušel jeden přívozník za 10 realů (což byla taxa pro buginu anebo čtyřkolku). Řekli jsme ne, žádné dinheros nebudou. Pak nás další přívozník pozval na jeho loď. Úplně jsme nepochopili kolik za to chce, ale určitě míň než jeho konkurent. Nakonec po nás nich nechtěl a přepravil nás zdarma. Občas se tu vyplatí nevytahovat hned peněženku a smlouvat o ceně. Někteří lidé se snaží ošulit turistu jen proto, že je turista. To jseme takhle první den koupili kokos na pláži za 4 peníze a přitom se tam prodával všude za 2:)
Vesnička Gurijů kam nás přeplavil přívoz pro nás připravila milé překvapení. Šli jsme takhle ulicí a zdravili lidi na zápražích domů "Bom dia". Dělám to tak abychom vypadali, jakože se tu vyznáme a že umíme portugalsky. Navíc na nás v těchto vesnicích pořád koukají, protože Gringo tu pravděpodobně nikdy neviděli. No a u jednoho domu jsme pozdravili a paní, že jestli chceme na kafe. My že teda jako jo. Měla tam švagra, rybáře a ten s náma povídal a pak nám nabídnul sprchu.
Nakonec nám nabídli i přespání a my, protože jsme byli spálení od slunce a unavení nemohli říct ne. Rybář pracoval v noci od 1 ráno do 7 ráno anebo tak nějak. Celkově tu mají zvláštní režim. Děti třeba chodí do školy na směny. První turnus dopoledne a druhý odpoledne. Asi problémy s kapacitou. Lidé tu žijí hodně komunitně. Když byl čas oběda, odvedli nás do jiného domu a tam fungoval něco jako bufet - každý člen rodiny si vzal talíř a nabral si jídlo. Prý takhle společně celá rodina jí každý den. Rybář byl tak hodný, že sedl na motorku a jel nám udělal rezervaci na místní autobus, který jezdí jenom v 5 hodin ráno. Zastávka je před domem. Zbytek dne už jsme prozevlili a povídali s rodinou lámanou portugalštinou o všem možném.
Nakonec nám nabídli i přespání a my, protože jsme byli spálení od slunce a unavení nemohli říct ne. Rybář pracoval v noci od 1 ráno do 7 ráno anebo tak nějak. Celkově tu mají zvláštní režim. Děti třeba chodí do školy na směny. První turnus dopoledne a druhý odpoledne. Asi problémy s kapacitou. Lidé tu žijí hodně komunitně. Když byl čas oběda, odvedli nás do jiného domu a tam fungoval něco jako bufet - každý člen rodiny si vzal talíř a nabral si jídlo. Prý takhle společně celá rodina jí každý den. Rybář byl tak hodný, že sedl na motorku a jel nám udělal rezervaci na místní autobus, který jezdí jenom v 5 hodin ráno. Zastávka je před domem. Zbytek dne už jsme prozevlili a povídali s rodinou lámanou portugalštinou o všem možném.
Další den ráno jsme vyrazili směr Ubajara...
Komentáře
Okomentovat