SAO LUIS
Autobus do Sao Luios - 18.5
Do Sao Luios jsme se rozhodli jet nočním autobusem z městečka Tiangua kousek od Ubajary. Do Tiangua jsme si chtěli něco stopnout ale po minutě nám jako první zastavila minibus a tak jsme za pár realů dojeli na autobusové nádraží u Tiangua. V autobusové společnosti nám odmítli pohlídat bagáž. Vybrali jsme si milou paní v kantýně a ta už byla
příjemnější. Nechali jsme u ní baťohy a vydali se na několikahodinovou cestu okolo města, abychom si ukrátili
čekání na noční autobus.
Na lístku slibovali polohu sedaček 160 stupňů a my čekali, že po celonoční jízdě budeme odpočatí. Vyspat se tam dalo, ale nebyl do kdovíjaký luxus a 160 stupňů taky ne. Cesta nás stála asi 126 realů na osobu = 730 kč. Vzdálenost 820km jsme ujeli za 16 hodin, průměrnou rychlostí 52 km/m. Cesty jsou tady fakt špatné, někdo nám říkal, že tady na severu používají jenom jednu vrstvu asfaltu, aby se ušetřilo a proto v některém úseku cesty musel autobus zpomalovat až na 20 nebo i 10 km za hodinu.
Sao Luis - 19.5
Sao Luis je to jedno ze dvou nejstarších měst v Brazílii. Město založili francouzští protestanti utíkající před katolíky. Po několika letech ho museli na nátlak francouzské panovnice předat Portugalcům. Dnešní Sao Luis má necelý milion obyvatel a je podobné Fortaleze - výškové budovy a mrakodrapy se prolínají s obyčejnými domky a chudými chatrčemi. V centru města je spousta starých domů, obložených kachlíky - pozůstatek koloniální minulosti a portugalské architektury. Většina starých budov chátrá a na fasádách je často vidět cedule VENDE - na prodej.
Ubytovala nás dvacetišestiletá Denise, pro kterou jsme byli její první couchsurfingová zkušenost. Denise mluví dost obstojně anglicky, její manžel Jaco nemluví anglicky vůbec. Žijou v malém apartmánu kousek od pláže a mají psa, který hrozně smrdí a čůrá na podlahu (protože ho Denise moc často nevenčí). Denise pracovala i v Neděli, takže odpoledne jsme měli volno a mohli si konečně vyzkoušet surfování. Přes whatsapp (aplikace kterou tady používají všichni, včetně firem i policie) jsme si domluvili lekci pro dva za 80 realů. Ujali se nás dva instruktoři, kteří neuměli vůbec anglicky, vzali jsme prkna a šli do vody. Chlapci nám dali 10 minutovou lekci na pláži - jak nést prkno, jak sis lehnout, jak se zvednout a pak tradá do moře. Po hodině boje s vlnami jsme byli totálně vyřízení. Hodina pro začátečníka bohatě stačí. Nejdříve se člověk musí probojovat přes malé vlny několik desítek metrů do moře. Tam čeká na nějakou příhodnou vlnu. Až přijde správná vlna, instruktor řekne "vai" (běž) a pak je potřeba se nechat unášet vlnou a ve správný čas se z lehu vyšvihnout na nohy a udržet stabilitu. Celý ten proces je velký boj s vodou, vlny mají i metr a půl a často nás smetli dolů. Ale byla to zábava. Několikrát se nám podařilo se postavit. Vojta je prý přirozený talent. Jana měla hendikep - v hostelu ve Fortaleze jsme zapomněli plavky a nové jí neustále padali a instruktoři jí nedovolili surfovat nahoře bez.
Večer jsme strávili přípravou večeře s Denise a Jacem. Byli velmi udivení, že jíme zeleninový salát, pro ně je to něco zvláštního. Zeleninu je tady dost bídná, mají tu rajčata, okurky, zelené papriky a nějaký salát. Na rozdíl od ovoce je místní zelenina bez chuti a té naší se nevyrovná.
Další den jsme jeli s Denise lodí na ostrov Alcantra. Na ostrov se odjíždí zhruba v 7 ráno a další loď jede zpět ve 4 hodiny odpoledne - kvůli přílivu a odlivu není možné jet jinak. Alcantra je historické město a bylo to jedno z nejhezčích míst, které jsme tu viděli. Koloniální architektura, staré dlážděné uličky, ruiny kostelů ze 17. století. Prošli jsme si město. Šli jsme se podívat do jedné ruiny, do takového čtvercového dvora a Denise byla nesvá. Vylezlo z ní, že tady je to nebezpečné - že odtud není možnost úniku. A potom taky, že před dvěma týdny se jí někdo pokusil přepadnout kousek od jejího domu - přijel na motorce a chtěl po ní její mobilní telefon. Řekla mu, že ho nemá, že jde z pláže a on ji potom nechal.
Denise nás vzala na malý ostrov, kde žijí pouze dva lidé - stará černoška a něco jako její syn, který ale není její syn a možná spolu prý něco mají. Domluvili jsme se s rybáři, že nás tam odvezou a za 3 hodiny se pro nás vrátí. Na ostrově byl jenom "syn", dva psy a kočka. Syn nám dal kokosy a ukázal nám jejich výrobnu elektrické energie - solární panely a několik velkých baterií. Potom se vrátila stará paní a udělala nám za 80 realů obří porci ryby pro tři. Šli jsme se mezitím ještě projít po pláži, ale terén byl členitý tak jsme moc daleko nedošli. Tento ostrov doporučujeme , nevíme sice jak se jmenuje, ale je vidět z Alcantry 🙂
Poslední den jsme věnovali prohlídce města. A návštěvě muzea Casa de Maranhao. Večer jsme odjeli dalším nočním autobusem do města Belém.
Komentáře
Okomentovat