Bolivie stopem

Tentokrat bez fotek, internetu je tu pomalu.

V úterý 4.6 jsme začali stopovat z Porto Velho (relativně velké město a hodně aut) směr Bolívie. Tady jsme zažili asi nejdelší čekání a to jeden a půl hodiny, než nám zastavil 22 roční mladík, co je otcem a už je i rozvedený. V Brazílii je rozvodovost asi 60% ale téměř všichni koho jsme potkali byli rozvedení. Další na řadě byl farmář, který vezl ilegálně 20 litrů motorového oleje na vypalování pralesa okolo své farmy. Ten nás popovezl na opuštěnou silnici, kde za čtvrt hodiny projelo jedno auto, které nás vzalo - milý pán co jezdí tuhle trasu už 17 let. Tam kde toho tolik nejezdí je větší šance něco stopnout, lidé mají větší ochotu pomoci, když kolem nikdo není. 

Dojeli jsme až do Guayaramirinu, což je hraniční přechod do Bolívie. Tam nám ještě zastavil taxikář a zadarmo nás popovezl do centra. Hranice se tu překračují přes řeku lodí. Nejdříve je ale potřeba zajít si na imigrační Policii a nechat si dát do pasu výstupní razítko. Hranice nikdo nekontroloval, zkrátka jsme si koupili lístek na lodi a na druhé straně v Bolívii vystoupili a nechali si dát zase vstupní razítko, ani jeden voják nebo policajt (nemít razítko znamená problém až později při opouštění země skrz letiště). Vzali jsme si drožku za 20 boliviánů (3.4 koruny = 1 bolivián) až na kraj města a dali si poslední stop dne. Nejdřív nás svezl hodný pán na lepší místo a pak nám zastavila bolivijská rodinka, která za celou hodinu cesty nepromluvila ani slova s námi ani mezi sebou. První noc ve městě Riberalta máme pocit, že jsou tu strašně neochotní lidé - neusmívají se, vypadají jako by je otravovalo, že u nich chceme nakoupit jídlo anebo se ubytovat v hotelu. O.K, asi jenom blbý den. 

Další den jedeme zase na konec města kde by měla být jedna z hlavních bolívijských silnic. Je to taková děrovaná prašná polňačka po které jezdí jenom pár motorek a skoro žádné auta. Po půl hodině, kdy už začínáme pochybovat, stopujeme malý náklaďáček a v něm čtyři pasažéry. Kabina je plná, takže musíme vzít korbu. To je osudové rozhodnutí. Je 10 hodin ráno a před námi je přes 500 km "silnice". Říkáme si, že to nějak zvládneme ty čtyři hodiny. Nakonec jedeme 13 hodin na korbě tohoto náklaďáčku. Občas zastavíme na záchod anebo si dáme jídlo v malé vesničce, kde malé děvčátka obcházejí domy a prodávají puding v plastovém kelímku za 1 bolivián. V půlce cesty už toho máme celkem dost, protože projíždějící auta víří prach a my vypadáme jako zmalování cirkusoví klauni v provedení bezdomovec. Celkově to byl intenzivní a místy zábavný zážitek, nelitujeme, ale další den korbu znovu ne. Vystupujeme v 23:00 v noci na kraji města Rurrenabach. Jeden mučačo z posádky auta po nás chce 200 peněz za cestu. Nechápeme, nerozumíme, na ničem takovém jsme se nedomlouvali. Protože je tma, jsme unavení a celá ta situace je nějaká divná, tak vydáváme vydřiduchovi 70 peněz. Děkují a jedou. 

Najdeme si hotel a vzbudíme pana recepčního, který od nás neochotně přijme peníze a ubytuje nás. Další den si projdeme městečko. Aniž jsme to tušili přijeli jsme do jednoho z nejvíce turistických měst v Bolívii. Prodávají se tady tůry do džungle, Ayahuasca rituály za 24 hodin. Potkáváme Němku, prvního cestovatele za 40 dnů a příjemně si povídáme. Ve městě nezůstáváme a jdeme zase stopovat. První stop dobrý, 100 km. Na druhý stop nám zastavují trufis, soukromé sdílené taxi a chtějí po nás peníze, asi 240 boliviánů na 250 km, což nám přijde dost. Zkoušíme smlouvat, ale radši jedou prázdní než aby nás vzali za míň. Jeden dobrák nám dokonce nabízí, že nás sveze za dvakrát tolik. Nakonec nám zastaví veselý pán, který jede na pohovor do dalšího městečka asi 50km a vezme nás jen tak. Jedeme po nejprašnější cestě vůbec. Když kolem projede náklaďák, zvedne se prach do hustého hnědého oblaku, přes který není nic vidět. Náš řidič sice zpomalí, ale jede dál a u toho troubí pro případ, že by něco jelo proti anebo stála na silnici kráva. Nakonec dojedeme do San Borja, kde si dáme selfie a jdeme stopovat dál. Opět silnice na které nic nejezdí a po půl hodině nám staví náklaďáček, který jede přesně tam kam chceme a ještě dál. Má jedinou nevýhodu - opět na korbě, 739 km. Jdeme do toho. Řidič je Hamid, potomek palestinských imigrantů a neskutečně sympatický chlapík, spolu s ním jede ještě Raúl, straší pán, který je jeho příbuzný. Většinu času jsme na korbě a masírujeme si zadky o hrboly, ležíme a pozorujeme ubíhající krajinu. Takhle jedeme asi 30 hodin. V noci přejíždíme dvě řeky přívozem a ve tři ráno dojedeme do malého městečka, kde hledáme hotel a na 5 hodin se vyspíme. Druhý den musíme udělat odbočku - na cestě ve městě San Julian protestují lidé proti nízké ceně Sóji a zablokovali silnici. Na benzínce kde stavíme nemají naftu, protože neprojelo zásobování. Tohle je tu běžná praxe, lidé tu takto   Hamid se rozhoduje pro alternativní cestu skrz polní cesty, kde má farmu nějaká jeho rodina. Nacházíme nějakou farmu, která patří jeho spřízněné rodině a lidé kteří tam pracují nám pomůžou. Dají nám najíst a seženou benzín. Ptáme se Hamida na Bolívií. Podle něj je to strašně plodná země ale její největší problém jsou Bolívijci (přesně tyhle slova používá Christopher, angličan u kterého budeme další den na farmě dobrovolničit). Podle Hamida se tu většině lidí nedá věřit, nechovají se dobře k ostatním, myslí na sebe. Krátce po tom co nám tohle řekne se ho pokusí pracovník z farmy jeho sestry ošulit na penězích za benzín. Náš dojem z lidí tady je stejný o to světlejší jsou vyjímky jako Hamid. Na polních cestách se motáme 5 hodin a přestože s námi v autě jede místní kluk z farmy, který to tam zná, ztrácíme se. Dostanou nás z toho až Mapy.cz spolu s GPS v mobilu. Takže dva Bolívijci a místní farmář si berou do kabiny nás telefon a aplikace od seznamu je dostává až na hlavní silnici. Večer nás Hamid zaveze do města Montera, koupí nám jídlo a povídáme. Zjistí ještě že za rohem je levný hotel za 60 peněz na noc a raději nás tam odveze. Máme sice vytlučené zadky, ale tenhle stop za to stál.

Další den koupíme 15 velkých mandarinek za 9 korun a stopujeme taxi, které nás doveze za 20 peněz do městečka Buena Vista. Tady máme domluvenou farmu skrz organizaci WWOOF. Budeme pomáhat nějakému angličanovi. Když se dopravíme na farmu a potkáme Christophera tak je nám jasný, že tohle nebude úplně běžný farmář.