BELEM
V autobuse jsme se seznámili s profeserem ekonomie, který jel do Belému. Vykládal nám o politické situaci - Bolsonáro se rozhodl snížit rozpočet na vzdělání o 30% plošně. Pochopili jsme, že země je zadlužená a on se snaží brát ze vzdělání. Taky prodloužil dobu odchodu do důchodu - muž musí mít odpracováno 50 let, žena 40 (tak nějak, čísla berte s rezevou). Nepotkali jsme zatím moc lidí, kteří by ho měli rádi.
Navzdory našemu očekávání, že se budeme vařit v betovné džungli s obrovskou vlhkostí nás klima Belémi příjemně překvapilo. Není tam zas takové vlhko, vedro to jo. Každý den prší kolem 4. hodiny odpoledne. Zažili jsme i den bez deště. Jen z toho tlaku bolí hlava, celé 3 dny. Rozhodli jsme si dát pro změnu Hostel, abychom si odpočinuli od sociálních povinností a nabrali sílu na další cestu.
První den jsme si ještě stihli dát botanickou zahradu v centru města, která byla moc hezky udělaná. A podíva se na Ver-o-peso, velkou tržnici v přístavu, kde to žije a dá se tam koupit úplně všechno. Stánky jsou pod stanem kvůli dešti a v jedné části tržnice jsou paní, které prodávají jídlo, každá má cenu 10 realů a můžeš si vybrat - rybu, kuře anebo hovězí a k tomu dostaneš rýži, nudle a nějaký salát. První den jsme dostali přesolenou rybu a tak jsme druhý den vybrali jinou paní. U té jsme pak jedli každý den. Máme s ní zajímavou příhodu. Pro změnu jsme si chtěli dát něco bez masa, tak jsme jí poprosili o rýži a salát. Ukázalo se, že to co vypadalo v přítmí jako zeleninový salát je klobásový salát. No co už. Paní asi vytušila naše nelibé obličeje a ptala se, zda nám chutná. Když zjistila, že jsme chtěli salát, tak nám vzala talíř, námi rozjedený klobásový salát vysypala zpátky do mísy kde bude čekat na další zákazníky a nám naložila zeleninu. Tohle by českou hygienou neprošlo, ale tohle je na té zemi příjemné - nic není problém.
Jedním z úkolů v Belému bylo sehnat lístek na parník do Manaus. Přečetli jsme si všechny rady a tipy od různých cestovatelů jako například - nikdy nekupuj lístek od pouličních prodejců - a vydali se na terminál. Po cestě jsme se ptali kde je terminál a přitočil se k nám postarší týpek, že má stejnou cestu a jeho Amigo prodává lístky přesně tam kam potřebujeme. Sakra, teď se ho musíme zbavit. Na terminálu nám jeho Amigo ukázal nějaké papíry, kde byla přeškrtnutá cena 370 a místo ní jenom 250 realů. Někam nás vedl, k přepážkám a tam nám paní posunkem naznačila, že mu nemáme věřit. Tak jsme ho poslali pryč s tím, že si to zařídíme sami. Jenže paní u přepážky měla cenu taky 250 realů a navíc její loď nejela v sobotu ale až ve čtvrtek. Pak nás zase chytl ten Amigův kamarád a vedl nás zpátky s tím, že nám vybaví slevu. Na druhý pokus nabídl 225 realů na osobu (věděli jsme že dobrá cena je 200-250 realů). Jana se ještě zeptala místních strážců, jestli je v pohodě a všichni tři že jo. Nakonec jsme zaplatili jenom 220 realů na osobu, protože jsme více neměli. Takže máme lístek na loď San Marina III a věříme, že taková loď opravdu existuje a že vyplouvá v sobotu odpoledne.
Další den jsme se vypravili do parku Utinga, který je na okraji města. Přivítala nás monumentální brána, honosné sochy a turistické informační centrum. Vypadalo to jako vstup do Jurského Parku. Vstupy se do podobných zařízení neplatí a nebo jsou částky směšně nízké. Vydali jsme se pěšky objevovat park. Park je jedna dlouhá betonová silnice a cyklostezka, která vede rovně asi 4 km a končí plotem. Kromě téhle cesty jsou tam pěšiny džunglí, po kterých jsme poslední týden chodili asi jenom my vzhledem k počtu pavučin. Pešina džunglí je dost jednotvárná, žádné popisky ani cedule, hodně hmyzáků. Na konci parku jsme to otočili a šli zpátky. Tenhle park jsme nepochopili, promarněný potenciál a peníze.
Večer jsme šli do víru města a našli místo, kde hrála živá muzika. Brazilci tancovali, šlo jim to a všimli si dvou Gringů stojících nesměle vedle parketu a vzali nás taky. Prostřídali jsme několik starších paní a pánů a byla to sranda. Před skončením koncertu se všichni tanečníci rychle sbalili a někam utekli, před tím nám ještě potřásli rukou. Sledovali jsme ještě veřejné bubnování a po jednom drinku v místním baru zalomili na hostelu. Jo a potkali jsme prvního Gringa - angličanku, která tady studuje.
Poslední den v Belému. Nakoupit zásoby na loď. Vybrat peníze. Koupit plynovou bombu na vařič a najít loď. Pán co nám prodal lístky nám nedal adresu, ale řekl nám kde to přibližně má být. Rozhodli jsme se jít pěšky, protože byl čas a proč ne. Po 3 kilometrech jsme narazili na přístav, chudinskou čtvrť kde jsou domky zbité z prken a stojí na kůlech. Šli jsme po silnici a nahlíželi do doků, zda tam není naše loď. Po pár otázkách a dalších kilometrech jsme našli místo, kde kotví San Marino III. Byla opravdu skutečná a lístek platil. Pokud by chtěl člověk ušetřit pár realů, musel by vědět kde ta loď kotví a zajít přímo na loď a koupit si to tam.
Bádali jsme nad tím kam umístit naše hamaky. Nakonec jsme se rozhodli pro nejhornější palubu, postarší paní Sony a její syn nám vysvětlila, že dole je moc dětí a tady nahoře to více fouká. Upevnili jsme hamaky a protože zbývaly ještě 4 hodiny do vyplutí, jeli jsme do města do parku Mangas das Garcas. Tenhle park byl pro změnu maličký, ale moc pěkný.
Potom zpátky na loď a vyplouváme...
Komentáře
Okomentovat