Pacoti a Guaramiranga
V neděli 5.5 jsme se vydali na cestu z Fortalezy. Nejdříve jsme se asi 4 hodiny balili na cestu a loučili s naším hostitelem Reigesem. Byl to náš první kontakt v Brazíli a bylo to jako opouštět právě nalezený domov.
Rozhodli jsem se provést nějaké nezbytné nákupy jako : plynovou bombu, mobilní tarif a hlavně si vybrat peníze z bankomatu. Předchozí dny jsme si vybrali málo a na bus do centra nám zbylo 12 realů což vyšlo tak tak. Nákupní centrum uprostřed města bylo plné lidí, ulice naopak prázdné. Klasická neděle prostě. Reiges nám říkal, že město je nebezpečné, že v ulicích nejsou lidi a jediné bezpečné místo je nákupní centrum. Tyhle rady už nám začínají lézt krkem :). Asi hodinu jsme hledali funkční bakomat. Místní banka tam měla 5 a žádý z nich nefungoval, pak tam byly turistické kde byl poplatek asi 600 kč. Nakonec jsme skončili ve směnárně a směnili naše Eura a část dolarové rezervy. To nás fakt nebavilo v neděli odpoledne tohle řešit. Vojta šel vyřizovat mobil a internet a Jana hledat plynovou bombu. (Vojta) Přišel jsem do krámku místního operátora TIM, jehož sim kartu bez tarifu jsme koupili v nějakém stánku na ulici. U stolku si mě vzala mladá holka, která neuměla anglicky, řekl jsem jí že chci internet. Vzala si můj telefon a začala nastavovat, ťukala do toho asi 5 minut, přes google translate jsme se domluvili na tarifu a nakonec jsem zaplatil 300 kč za 5GB dat na měsíc, volání a sms zdarma v místních sítích. Tolik k českým operátorům a Martě Novákové :). I gringos v Brazílií mají levnější data. Až se vrátíme, jdu do Vodafonu a dávám výpověď. (Jana) Všichni se na mě dívali jako kdybych upadla a nevěděli co je to plynová bomba, zatím jsme tedy bez vařiče.
Z obchodního centra jsme se potřebovali přesunout na terminálo pro busy, zmateně jsme se ptali lidé na ulici jak se tam dostat a nakonec nás oslovil mladý týpek Segio a nabídl nám, že můžeme jet s ním Uberem o kilometr dál a přiblížit se a pak si Ubera vzít. Byl to sympaťák, který žil v Portoriku ve Fortaleze byl na návštěvě a vrace se z kina. Uber jsme vzali s ním, ceny jsou tu jako u nás, tak 150 kč za přeusun 5 km v centru. Vezla náe žena , s kteoru jsme se pak domluvili že nás za cenu uberu vezme až na terminál. Se Sergiem jsme si vyměnili telefony - všichni v Brazílii používají WhatsApp nic jiného.
Na terminálu jsme si nechali vybavit lístek na bus , koupený přes net. To se ukázalo jako chyba (později vlastně štěstí) protože na terminálu udělali chybu a řidiči nám těsně před odjezdem řekli, že bus nejede do Guaramirangy kam jsme chtěli ale do Pacoti, o čemž jsme nikdy neslyšli. Jana se s nimi chvíli dohadovala, že jsme si koupili něco jiného, ale nezbývalo nám než pokrčit rameny a nasednout. Venku tma, bus jel někam do neznámy a my si říkali, kde budeme spát. V Pacoti hned na náměstí jsme našli Poussadu, což je místní hotel a v 9 večer se ubytovali. Šli jsme se ještě projít a v místní hospodě/rodinném domě jsme se zapovídali s majitelem a profesorem Sociologie, samozřejmě portugalsky, řiznuté google translate. Vyklubali se z toho 2 nebo 3 hodiny , Caipirinha na účet podniku a výměna Whatsapp. Majitel Vladimír nám nabízel eskortu, prý je to pro dva gringos nebezpečné chodit v noci i touto vesnici. Odmítli jsme to a vyrazili. Město bylo prázdné, horzně pršelo. Po nějaké době se za námi objevila motorka. Byl to jeden z lidí z restaurace, pracovník Vladimír, který ho poslal aby nás doprovodil, takže těch asi 10 minut chůže v dešti vedle nás jel na motorce.
Další den v pondělí jsme se vydali na výlet na nějaké vodopády. Šli jsme asi 2 hodiny a došli na místo, kde podle mapy měla vést cesta. Bylo to úplně v kopcích, sem tam usedlost ale jinak nic. Místní pán co pracoval na elektrickém vedení nám říkal, že tam žádná cesta není, my jsme mu nevěřili protože Mapy.cz ukazovali cestu. Fakt tam žádná cesta nebyla. Problém byl v naší GPS v mobilu, prostě v kopcích mimo civilizaci se na ní nedá spoléhat. Když jsme tam bloudili a lamentovali nad nedostatkem cesty, v kopci se objevila paní, které to místo patřilo, paní Alini. Nabídla nám jestli chceme sklenici vody a pozvala do přilehlého domu. Už přesně nevíme jak se to stalo, ale zeptala se nás jestli nechceme přespat a my řekli že jo. A tak jsme se dostali na banánovou farmu k místní rodině s dvěma dětmi, aniž bychom věděli jak (mít dobrý GPS signál tak se to nestalo). Ten pán, který nám říkal, že ta cesta nikam nevede a my ho neposlechli byl manžel. Zůstali jsme celý zbytek dne, dostalu tour de Farma. Místní tady žijí hlavně z banánů, které jsou mnohem menší než ty naše. Dozrávají tak, že se nejdřív utrhnout a pak leží na zemí 7 dnů, než zežloutnou a dají se jíst. Mají na stromech spousty dalšícho ovoce jako je Avokádo, Mango, Jaca. Ale banány je živí. Trvali jsme na tom, že chceme pracovat ale k banánům nás bohužel nepustili, tak jsme aspoň umyli nádobí, nakrmili ryby a zpracovali nějaké ovoce. Paní Alini nám vyprala prádlo! Večer jsme povídali, na návštěvu přijeli na motorce i známí. Mimochodem jsme zjistili, že Alini je sestřenice toho Vladimíra, co jsme u něj předchozí večer byli na drink. Je to to malé a všichni se znají.
Další den jsme chtěli pracovat na plantáži a s něčím pomoc, to je ostatně jeden z našich záměrů tady, na chvíli se někde zastavit...Přestože jsme to vysvětlovali předchozí den, asi nás úplně nepochopili, protože nám domluvili průvodce na vodopády a museli jsme vyjet autem už v 7 ráno. Důvod proč nám domluvili průvodce byl ten, že jsme měli namířeno do města Guaramiranga skrz vodopády ale pro dva gringos je cesta prý "perigoso" nebezpečná. Kdybychom byli tři tak prý O.K. Cesta s pánem na vodopády úplně v pohodě až na to že jsme mu mocnerozuměli. Vodopády super. Noc v kempu v městečku Guaramiranga, které je hodně turistické.
Další den jsme stopli auto a dojeli zpět do města Pacoti, nechali bágly v Paussadě a udělali si výlet na vrchol Pico Alto, 1115m, asi nejvyšší vrchol státu Ceara. Nebylo nic vidět a celou cestu pršelo. To bylo příjemné, ani pláštěnky jsme nevytahovali.
Po návratu zpět jsme si došli na večeři do restaurace k Vladimírovi. Byli tam další lidé které jsme neznali. Vtipné bylo, že všichni znali nás. 'Jo, viděl jsem vás jak jste se dívali do mobilu a vypadali zmateně,' Nebo 'viděl jsem jak vystupujete z nějakého auta na námšstí'. Ten pocit, že o nás všichni ví, protože jsme pravděpodobně jediný běloši za celý rok v tomto místě nám dával pocit, že máme krytá záda. Hrozně jsme se přejedli a dali 2x caipirinhu.
Další den (čtvrtek 9.5) jsme se opět vrátili k místní rodině banánových farmářů a dohodli si, že tam zůstaneme další den a zkusíme s něčím pomoct. Došli jsme pěšky a počkali než se vrátí Alini s manželem a dětma z města. Banány bohužel sklizené a další sklizeň až za dva měsíce. Dostali jsme najíst a potom jsme se oblékli do pracovního, mysleli jsme totiž že jdeme pracovat. Paní Aliny nás provedla po dalších částech plantáže a trvalo to asi dvě hodiny. Pak už nebyl čas pracovat, protože jsme jeli na výlet do města Permanbuqinho. Výlet spočíval v tom, že jsme v nedaleké usedlosti naložili na korbu velký vozík, pak jeli hodinu směr někam. Tam jsme vozík vyložili a jeli zase zpátky. Dělali si z nás srandu, něco ve smyslu že Gringos umí pracovat. Alini nám nabídla, že nás další den v pátek svezou do Fortalezy, kam mají cestu. My jedeme do města Jericoacara a tak se nám to hodí. Další vyprávění bude z Jericoacary, kde budeme asi 3 dny a snad už zkusíme ten surfing.
Vojta a Jana
Komentáře
Okomentovat